Spolu s přáteli

Takto jsme žili
Před tuctem let jsme upravili půdu o rozloze 112 m2 v předválečném činžovním domě a poté jsme ji opatrně vybavili. Čím více jsme se bohužel snažili žít hezčí a pohodlnější, tím horší s námi naši sousedé zacházeli. Zpočátku jsme chápali, že starší lidé, kteří v domě žili před válkou a kteří si nemohou dovolit renovovat, nám mohou trochu závidět a chovat se k nám jako k cizím, ale doufali jsme, že si na nás za ta léta zvyknou a budou se k nám chovat jako k plnohodnotným obyvatelům. Nedožili jsme se toho.
Tato situace z roku na rok posilovala naše myšlenky na náš vlastní domov … Téma se v rodinných diskusích vracelo stále častěji, až jsme nakonec dospěli k závěru, že už není na co čekat, a rozhodli jsme se stavět. K podobnému kroku jsme přesvědčili také milé mladé lidi ze sousedství. Koneckonců, vždy jsou spolu veselší a zábavnější.
Peníze nejsou tak špatné.
Když jsme hledali vhodný pozemek, byly pro nás nejdůležitější tři věci: zásobování vodou, kanalizace a dobrá komunikace s městem. Šli jsme na různá místa, ale všude nám něco chybělo.
Naštěstí nám pomohli další přátelé, kteří poukázali na velmi krásný pozemek k prodeji. Sousední pozemky, každý o rozloze 1 000 m2, se nacházely v malém, ale plně urbanizovaném městečku s přístupem ke všem inženýrským sítím (voda, plyn, kanalizace, telefonní sítě) a základním institucím a službám: zdravotní kliniky, pošty, školy, školky, obchody atd. Kromě toho mělo město vzdálené 20 kilometrů od města pohodlné autobusové spojení. Dlouho jsme neváhali - koupili jsme jeden z pozemků s nashromážděnými úsporami a druhý soused z nájemního domu.
Vyhlídka na stavbu nás přinutila rychle prodat byt. Bez ní by nemohly být zahájeny žádné přípravné a stavební práce.
Naštěstí s prodejem nebyl žádný zásadní problém, protože k němu došlo těsně před vstupem naší země do Evropské unie, kdy prudce vzrostla poptávka po nemovitostech.
Ihned poté jsme začali řešit formality potřebné k zahájení stavby. V kupní smlouvě jsme zaručili právo žít v areálu další tři měsíce. Poslední období stavby domu jsme strávili v bytě mé matky, která nám poskytla přístřeší jako host.
Náklady spojené s výstavbou domu a jeho vybavením jsme naplánovali tak, abychom je mohli pokrýt z prodeje bytu. Kromě stavby budovy stačily na nákup kvalitních stavebních a dokončovacích materiálů, včetně značkových betonových střešních tašek a masivního dřevěného truhlářství.
Cesta domů
Náš dům jsme postavili za účasti specializované společnosti. Protože jsme neměli čas ani zkušenosti, ekonomickou metodu jsme okamžitě vyloučili. Na veletrhu bydlení jsme narazili na společnost, která propaguje domy z prefabrikovaných kameniv z expandované hlíny. Jelikož se nám i našim sousedům líbila rychlá a čistá technologie, rychle jsme se rozhodli postavit takové domy LECA. Tím spíše, že se společnost zavázala postavit vybranou budovu na klíč (bez bílé montáže) za pouhé tři měsíce!
Před konečným rozhodnutím jsme navštívili několik budov postavených v této technologii „naší“ společností. Nenašli jsme vady, klika dveří tedy padla - zadali jsme rozkazy.
Přestože domy byly navrženy stejnou technologií, nevybrali jsme si je mít stejné. Naplánovali jsme to naše společně s architekty Grzegorzem Chojnackim a Marekem Wciślińskim. Má rozlohu 266 m2, je jednopodlažní, s prostorným použitelným podkrovím, určeným pro tříčlennou rodinu.
Tempo stavebních prací bylo závratné. Základy byly postaveny za několik dní a po technologické přestávce byly zdi postaveny za jeden den! Střecha byla smontována a hotová za dva týdny. Ve skutečnosti jsme se mohli nastěhovat již na Vánoce, ale protože jsme včas natáhli vybavení domu, ve skutečnosti jsme se přestěhovali za necelý rok poté, co jsme se rozhodli stavět - před Velikonocemi 2005.